Tři knihy a autoři, co opravdu stojí za přečtení
Korejská literatura má rozhodně co nabídnout, přestože její vývoj v minulosti byl hektický. Do 20. století korejci prakticky ani pořádnou literaturu neznali, nebo to literaturou nenazývali. Neexistovaly romány jako známe dnes, korejci je neuměli psát. Oproti českým dějinám se korejská literatura stále vyvíjí a my se spolu dnes podíváme na tři knihy, které rozhodně stojí za přečtení.
První kniha, na kterou se podíváme je od velmi oblíbené korejské autorky Hwang Sunmi. Tato autorka vyrůstala v chudé rodině, a díky tomu se nemohla pořádně vzdělávat. Avšak jeden z jejích učitelů jí dal klíče od knihovny, kde mohla číst co si jen přála. Nakonec vystudovala oddělení tvůrčího psaní. Nyní je profesorkou na literární fakultě Soul Institute of the Arts. Kariéra spisovatelky začala až v roce 1995. Její nejslavnější bajkou je „Slepice, která snila o létání“, o té si však povíme jindy. V tomto článku se podíváme na dílo „Pes, který se odvážil snít“.
Tato kniha opravdu dokáže zasáhnout čtenářovo srdce, a to hlavně z toho důvodu, že většina chápe lásku mezi psem a jeho pánem. V této knize se jejich vztah buduje od úplného začátku, když se Scrafy narodila. Byla jiná než ostatní štěňata, a jako jediná zbyla po nešťastné nehodě. Scrafy miluje i nenávidí svého pána, zároveň je její láska k němu přeci jen silnější, než si sama dokáže přiznat. Je také velmi odvážná. Pro svoje nejbližší je schopna obětovat i vlastní život, či shodit postavení svého druha.
Příběh je velmi emotivní a kapesníčky jsou ke čtení rozhodně potřeba, jelikož se v téměř každé kapitole děje něco, co vás dojme. Scrafy to rozhodně neměla jednoduché a její pán také ne. Jejich příběh je plný zvratů a překážek, přesto však láska vítězí a jsou spolu šťastní.
Další kniha, na kterou se podíváme, je od autorky Sin Kjungsuk, která jako první žena získala cenu Man Asian Literary Prize v roce 2012. Narodila se ve vesnici poblíž Jeongeupu v provincii Severní Čolla. Narodila se jako čtvrté dítě a ve svých šestnácti letech se přestěhovala do Soulu za svým bratrem. Se svou spisovatelskou kariérou začala v roce 1985 novelou „Winters Fable“ a je také jednou ze členek skupiny spisovatelek Generace 386. Údajně v jedné ze svých povídek okopírovala pasáž od japonského spisovatele, knihu následně stáhli z pultů obchodů.
Pojďme se podívat na jedno z jejich opravdu zajímavých děl. Tím je dílo „Někde zvoní telefon“. Toto dílo je zasazeno do období povstání v Kwangdžu, i když zmíněno je opravdu jen okrajově. Jedná se o příběh čtyř přátel, vznik vzájemných pout a jejich příběhů. Autorka píše způsobem, díky kterému jsou čtenáři city postav opravdu blízké. Ve zmiňované době se nemluvilo o psychických problémech a poruchách příjmu potravy. Ač existovaly, nemluvilo se o nich a už vůbec nepsalo. Bohužel, lze si povšimnout, že se autorka o poruchách příjmu potravy zřejmě dostatečně nevzdělala. V příběhu této idey však není využito špatně, dává mu jistou zvláštnost.
Konec příběhu ve čtenáři rozhodně zanechá spoustu smíšených pocitů a těžko, opravdu velmi těžko, se s postavami loučí. Příběh ve čtenáři určitě nechá víc, než se prvně může zdát.
Posledním autorem a knihou na které se podíváme, je známý a významný autor Ko Un a jeho kniha „To je“. Tento autor vydal na 150 knih a téměř polovinu tvoří básně. Ve svých sedmnácti letech narukoval do armády, jelikož v té době vypukla korejská válka. Toto trauma ho naprosto změnilo, dalo by se říci, že i zlomilo, několikrát se pokusil o sebevraždu. Nějakou dobu žil i jako buddhistický mnich a ve vojenském režimu byl za svou aktivitu mnohokrát vězněn, to se na něm podepsalo. Na počátku demokratické republiky byl oceněn a zvolen předsedou Asociace korejských umělců.
Dalo by se říci, že celý jeho život je vepsán právě v této knize, v básních sbírky „To je“. Najdou se v ní básně z věznění, z režimu, ale také básně o menších radostných chvílích. Kniha je přeložena do češtiny, zároveň její stránky nesou původní korejský text. To dělá knihu o to zajímavější. Korejské poetické texty jsou opravdu zvláštně krásné.
Žádný z těchto autorů není nejmladší. Každý z nich má svůj vlastní příběh a je něčím opravdu významný, jejich vliv v korejské literatuře se nedá popřít. Proto rozhodně stojí za to si jejich knihy přečíst.