Tak jako západní literatura, tak i východní, konkrétně literatura korejská si prošla dramatickým vývojem. O literatuře jako takové máme záznamy až po 19. století, kdy se do Koreje dostali misionáři a byli zvědavá na literaturu této kultury, konkrétně je zajímaly romány. Což Korejci do té doby vůbec neznali. Pojďme se tedy podávat na to, jak se tato literatura vyvíjela ve 20. století, jak vypadala a taky kdo byli významní autoři.
Vše začíná otevřením Koreje roku 1876, což byl tedy příjezd misionářů. První korejský román vznikl až roku 1917 a jeho autorem byl jeden z otců zakladatelů I Kwangsu (이광수, 1892 – 1950) román se jmenoval Mudžong (무정). Ale o autorech až jindy. Řekněme si teď něco z historického hlediska.
20. léta nám přinesla stvoření korejské povídky (jedna korejská povídka vychází v českém překladu na 25 stránek, v korejštině jednou tolik) a začátky první modernizace, bylo to v době japonské okupace. Tudíž jsou hlavně pod vlivem japonské a ruské literatury. Jedná se o nějakou dobu povídek a hledání literárního jazyka. Autoři jsou v této době ne úplně přátelští, často si mezi sebou nadávají a vzniká tak první literární kritika.
Tím, že byli pod vlivem Japonců docházelo k tomu, že z japonských děl i čerpali, a to hodně, až na úrovni plagiátu. Často si půjčovali jak postavy, tak kolikrát i samotný celý děj. U každého takového díla můžeme hledat praobraz někde v japonské literatuře.
20. léta byla o něco volnější a to z důvodu Hnutí 1. března 1919. Japonci polevili. Ve 30. letech ale tato volnost rychle zaniká. Japonci se snažili upevnit své kolonie. 1931 zabrali Mandžusko a 1941 se zapojují do druhé světové války. Tím vznikala čím dál větší cenzura v literatuře a ta se cítí být ohrožena. Korejci hledají, co je vlastně jejich, co je korejskost. Během této doby se už tolik neexperimentuje, Korejci buď byli nacionalisté (proti Japoncům), nebo kolaboranti (na straně fašistických Japonců)
Už se nějak neřešila forma, ale paradoxně vznikl román. Což bylo něco, co Korejci do nedávna neuměli psát. A to z důvodu, že román musí být nějak rozvržený, propracovaný. Měli problém tomu dát proporce. Nevěděli jestli by se měli věnovat ději, postavě, nebo psychologii.
Nějakých prvních třicet let byly korejské romány až děsivě a strašlivě rozlezlé. Formálně byly napsány naprosto špatně. Většina, našly se i výjimky, ale to spíše až později.
Ve 40. letech postupuje cenzura. Autoři mají většinou buď zakázáno psát, nebo to dobrovolně vzdali. Roku 1941 došlo ke zákazu publikovat v hangulu. Lidé si většinou psali v hangulu "do šuplíku", vzniklo mnoho děl. Většinu autorů také Japonci zlomili a Korejci tak psali pro ně v Japonštině. Spisovatel totiž bylo vlivné povolání. Japonsky se tehdy mluvilo ve škole, korejsky většinou jen mezi rodinou.
V 50. letech dochází k chaosu kvůli vzniku republik. Řešily se jiné věci. Téma války ale bylo dlouhodobě.
V 60. letech dochází k další modernizaci. Vznikla nová generace, která psala tak, jak se cítila. V těchto letech se plete existencionalismus s individualismem (místo "My jsme všichni." na "Já jsem jednotlivec"). Člověk začíná být sám a také samostatný, ale není to tak snadné, jelikož do teď byl součástí nějakého kolektivu a s něčím takovým se těžko srovnává.
Máme tady i "Hangulovou generaci", psalo se jak se mluvilo = v hangulu a korejsky. Země se postupně i modernizovala.
V 70. letech se literatura více zajímá o lidi. Nízce postavení jsou už kladné postavy a literatura je více soucitná. Jde o takzvanou sociální literaturu, už se neřeší intelektuálové, ale outsideři.
V 80. letech se v tom pokračuje. Řeší se ale i existencionální problémy a vzniká nové téma = jdeme jakoby dovnitř, do rodiny. Řeší se korejská mikrorodina a píšou už i ženy. Je vidět tak dvojí pohled, dvě strany mince. Popisuje se rodina a pohled jak muže, tak i ženy. Můžeme tak nakouknout do soukromí rodiny. Bralo se to tak, že korejská spisovatelka neuměla psát z pohledu muže a jeho vnitřních pochodech, a naopak. Po biologické stránce si ale rozuměli, po psychické ale moc ne. Empatie mezi moc pohlavími nefungovala.
Od roku 1987 se stvořila cesta k politicky "normální" společnosti. Příchod demokracie zapříčinil to, že autoři, kteří nemohli psát najednou psát chtěli. Slavili tuto svobodu. Během olympiády roku 1988 chtěla Korea ukázat, že jsou už moderní zemí a tohle byla jejich příležitost. Jako demokratická země měli nové pohledy na věci. Měli tak neustálou potřebu něco psát. Však velmi pomalu. Během pár let se začíná řešit, co je literatura, co se má číst a co je opravdu kvalitní. Dříve brali literaturu jen jako poučnou, a ně pro zábavu a krásu. Začali se chtít bavit, ne být neustále poučování. Literatura tak začíná být nepřehledná a ztrácí hranice mezi brakem a vážnou literaturou. Nevědí, jestli je dílo bestseller jen proto, že je to dobrá kniha.
Korejci začali často míchat žánry do kupy, to stejné ve filmech. Nás Evropany to může často mást. Nově přichází opravdové korejské spisovatelky. Dříve psaly tak, že to vyznělo "ukňouraně". Moderní ženy jsou ale docela drsné. Vymírá generace vážných spisovatelů a psalo se tak, aby se to četlo. Měli konečně co sdělit, později se to ale posunulo k tomu, aby z toho vydělávali.
Literatura je vždy ovlivněna dějinami, a to je třeba mít na mysli. Každá etapa literatury země je různá a hektická. To ale pomohlo ke vzniku nejrůznějším dílům a proslavení různých autorů.
Zdroje : Dějiny moderní korejské literatury - Miriam Lowensteinová