V druhém díle o korejské historii se společně ponoříme do znamějšího tématu, kterým je okupační doba mezi lety 1910 - 1945. Tato léta jsou důležitá, protože pozůstalosti z tohoto období vidíme v Koreji stále a i v dnešní době jsou častým důvodem k nenávisti mezi těmito státy. Tak se pohodlně usaďte a ponořme se spolu do krvavých let historie korejského poloostrova.
První fáze: Fáze podrobování
Korea, jakožto pevninský stát, který měl v té době přístup k manjuským hranicím se jevil jako dobré strategické místo pro naplnění japonských ambic. Není divu, že japonská strana chtěla toto území pro sebe a už na konci 19. století se snažila Koreu a její obyvatele představovat jako neschopné a dementní před ostatními státy, aby mohla snadněji a bez zásahu Koreu anektovat, to se i v roce 1910 podařilo. Po anexi následovala změna správy země, byl odstaňěn král, jeho synové byli převezeni do Japonska a sezdáni právě s Japonkami, aby případní potomci neměli nárok na korejský trůn. Královská rodina byla tedy nahrazena vojenskými guvernéry, kteří spravovali nové japonské území a podléhali pouze císaři, tudíž měli v zemi téměř neomezenou moc. Dále pak bylo do Koreje sestěhováno japonské obyvatelstvo čítající až 708 tisíc Japonců, kteří byli oproti původnímu obyvatelstvu v lepším postavení, jelikož vše korejské bylo nahrazeno vším pocházejícího z ostrova a Japonci defacto hlídali každou oblast sociálně - ekonomického života. Avšak japonská strana stále proklamovala, že jdou Korejce spasit z bídy a že japanizace je pro ně výhodná, toto se však později ukázalo jako klamné tvrzení.
Druhá fáze a povstání
Mezníkem mezi první a druhou fází bylo povstání 1. března 1919, tehdy Korejci přišli o císaře Kojonga, který umřel v lednu tohoto roku. Toto vyvolalo v Korejcích vlnu beznaděje, jelikož císař byl jakýmsi symbolem svrchovanosti Koreje a povídalo se, že byl Japonci i zavražděn. Dalším impulsem pro Korejce bylo nastolení nezávislosti v ostatních státech v zahraničí a celkově jejich politická přestavba. Tehdy zoufalí, ale odhodlaní mladí Korejci řekli dost útlaku a vyrazili do ulic hlavního města s vlaječkami v rukách a silnými pokřiky manse (hurá dlouhému životu) podporující myšlenku svrchovanosti. Bohužel povstání úspěšné nebylo a vyžádalo si tisíce mrtvých a desetitisíce zavřených, avšak Japonci si začali uvědomovat korejskou nevoli a postupně rušili ty nejvíce diskriminační vyhlášky proti Korejcům a dovolili jim se účastnit společenského a konzumního života. Korejci, tak začali chodit do divadel a kin, avšak pouze na japonské filmy. Dále pak na poloostrově vybudovali první univerzitu, kde se ovšem vyučovalo pouze v japonštině. Korejci sice stále byli po jejich nadvládou, ale už byli více připuštěni ke společenskému životu a díky volnější atmosféře se korejština dostávala do popředí, i když to stále bylo ilegální. Takto konzumním, ale stále ne úplně svobodným životem žili až do války, do této doby se už žádné větší povstání nekonalo. A na počest odvážným protestujícím je na obou stranách Koreje tento den vyhlášen státní svátek.
Třetí fáze: fáze války
Poměrně klidné období druhé fáze vystřídala doba války, která pro se pro Korejce nesla v duchu podřizování se japonským válečným potřebám. Korejci se kvůli nízkému počtu vojáků museli často nuceně zapsat do vojenské služby. Také byla opět na společenské úrovni zrušená korejština a jakékoliv prokorejské aktivity a spolky. Dětem byla silně vštěpována japonská kultura a vznikala japonská sdružení mladých lidí, která sdružovala případné dobrovolníky pro frontu či jiné japonské účely. Kromě tohoto Korejci ztráceli svou identitu i skrze své jméno, jelikož byli nuceni se zapsat do registru obyvatel, aby vůbec mohli chodit do školy nebo práce. Těm, co neuměli psát, což byla naprostá většina obyvatel, bylo jméno přiděleno, a to japonské.
Nucené sexuální práce korejských žen (comfort women)
Válka a vojna se nevyhla i mladým korejským ženám, ty byla násilně odvlečeny od svých rodin pod záminkou práce v továrně, avšak v realitě pracovali jako sexuální pracovnice pro japonské brance. Tyto ženy zažívali každodenní šok, jelikož museli vojáky uspokojovat každý den a to nejen jednoho či dva, ale celé fronty vojáků. Takto zničené ženy se poté uchýlili k pokusům sebevraždy, kdy se nažili upít k smrti či zkoušeli jiné praktiky, aby ukončily svůj život. Ke konci války se nažila japonská strana ututlat otázku těchto žen, kdy z nich udělala vojenské zdravotní sestry. Pokud tyto ženy přežily válku, mohli se vrátit zpět do své země, ale žádné omluvy ze strany Japonců se nedočkaly a byly japonskou stranu označeny za placené prostitutky. První reparace pro korejskou stranu nastaly až v roce 2015, kdy obdržela korejská vláda 10 bilionů wonů, avšak ženy, které tuto hrůzu zažily ke spoluřešení otázky vůbec nepozvali. Jejich názor a vhled jim byl odepřen a zameten pod koberec, ale díky sociálním sítím se jejich názor šíří, aby jejich příběhy nebyly zapomenuty spolu s jejich smrtí.
Zdroje:
Made in Korea II
Asian Boss
Korea Now
Comments